|
 Pěkně
„vypečené“ šperky
Janu Veselou znám zhruba deset let. Je novinářkou a vždycky dělala
svou práci dobře a poctivě. Je to vlastně, jak vím ze zkušenosti,
nekonečný kolotoč. Člověk z něj neseskočí často ani v noci, kdy
přemýšlí nad titulky a plány... Když jsem tedy před pár lety na jedné
předvánoční výstavě uviděla její šperky, vytvořené pracnou technikou
smaltu, zůstala jsem nad nimi s údivem stát.
Z její pracovny, natěsnané v běžném panelákovém bytě, vyšlo už mnoho
tisíc broží, náhrdelníků, náušnic. A každý kousek jiný! O jejích
skvostech „pečených“ za vysokých teplot ve speciální peci, kterou má v
dílně, se ví nejen v naší domovině. Jednu z posledních výstav měla
koncem roku 2002 dokonce až v Arabských emirátech. Další se letos
připravuje ve francouzském Limoges, v Jílovém u Prahy a v Praze...
Kořeny inspirace
Jak to všechno začalo? Možná vlastně už v dětství. Janin otec pracoval
několik let v zahraničí, do jejích čtrnácti let žili pár let v Tunisu.
„Okouzlovala mě barevnost tamního šperku. Na smalty jsem tehdy ještě
nemyslela, ale ráda jsem malovala. Chtěla jsem studovat na Umprum
ilustraci.“ Rodině však doma olejové barvy nevoněly, a tak dělala
stále menší a menší věci, až se dostala ke šperkům. Zároveň se prodral
ke světlu další Janin talent, psaní. Na té době se také potkala se
svým mužem Petrem. On končil novinářskou školu, ona ji začínala…
Škola ji vyslala do Rostova Velikého na intenzivní kurz ruštiny.
Protože jí řeči vždycky šly „samy“, udělala zkoušky už třetí den a
celý zbytek výpravy si užila po svém. "Našla jsem v různých kostelech
fantastické obrazy, i málo známého Rubleva! A na kraji města
továrnu, kde dělali smalt. Takové ty tradiční barevné květinkové
vzory. Naučili mě tu i věci, které
bych se jinak vůbec nedozvěděla. Místo všech lepidel a pojidel tam
například používali olej, co se lil do žigulíků. Zjistili, že ten
obyčejný jim nedělá mapy a nechává absolutně lesklý povrch. Študáci
architektury z Moskvy, kteří rekonstruovali starý kostel s cibulovými
báněmi vedle kláštera, kde jsme byli ubytováni, mi zase ukázali, jak
se dělají vajíčkové tempery, jak se malují fresky a nanáší zlato při
malbě ikon. Poznala jsem i starý způsob zdobení černých lakovaných
krabiček, kterým říkají 'palech'.“
Jak se rodí mimino
K barevným vzpomínkám z dětství se tedy přidružil další proud
inspirace. Ale ještě nebyl čas jí využít. Našla si po škole místo v
dětských časopisech a psala o přírodě, o zvířatech, rostlinách,
kamenech. Psala s radostí, protože to bylo už také pro malou dceru
Petru. A těšila se, že dojde i na knížku pohádek. Povedly se dokonce
tři. Tulení toulání, příběh v růžové a modré variantě (nemohly se s
grafičkou dohodnout na barvě) a Komu sluší dlouhé uši. V roce 1993 se
pustila do Velkého ilustrovaného slovníku pro děti. Je zpracován podle
témat, která se odehrávají v angličtině, francouzštině a němčině.
Určitě by šel na dračku i dnes.
To už měla Jana za sebou i první šperkařské zkušenosti, výstavy a
úspěchy. Když byl čas, studovala ve francouzském originálu postupy
výroby smaltu a sháněla vhodné suroviny. Maximum času však stále
věnovala psaní. Zlatým hřebem její ediční činnosti mělo být prostorové
maxileporelo, znázorňující, jak přijde na svět miminko.
„Všechno, včetně distributora, bylo předjednáno včetně jazykových
variant pro Unesco. Když jsme to před devíti lety zjara měli spustit,
zjistila jsem, že jsem těhotná."
A tak se místo maxileporela narodilo sedmatřicetileté paní Veselé
opravdické miminko.
 Jak“přeměnit“ sklo
Byl čas na synka Ondřeje i na práci se smaltem. Několik let se zkusila
výrobou šperků dokonce živit. Velká část galerií ale neplatila. A
jeden z galeristů jimi zase naopak platil v hospodě (ukázalo se
nakonec, že patřil k těm slušnějším, protože je vykoupil zpátky a
vrátil). A tak se Jana psaní nevzdala. Šperkařina dál zůstala v
kategorii koníčků.
Uvědomila si však, že ji moc těší, když je za ní práce vidět. Články
strašně rychle „mizí“. Možná k tomu pocitu přispěla i výstava v
liberecké galerii Jany Polanské. „Připravily jsme ji zhruba před osmi
lety. Přišla tam spousta lidí. A snad se předem dohodli - většina měla
na sobě moje šperky. Tam jsem viděla svoji snad největší kolekci! Bylo
to tak pěkný, že jsem se skoro rozbrečela."
Janiny šperky zdobí široké spektrum barev - od bílých a růžových
odstínů až po temně modré a hnědé. Ty tmavé vznikají ze suroviny,
která se taví při podstatně vyšších teplotách než pastelové. Třeba
modrá při 840 °C. Jenže šperkařka si s pětatřiceti výchozími barvami
hraje, jako by jich bylo podstatně víc. Když totiž přepálí určitý
odstín na vyšší teplotu, než je „povoleno“, vznikají netušeně krásné
tóny. Jednou šokovala vídeňského technologa a dodavatele nízkotavného
skla, když mu vysvětlovala, že potřebuje tu „dlaždičkovou“ bílou,
která při vypálení na tisíc stupňů krásně zrůžoví. „Zhrozil se a řekl,
že to nejde, že na tak vysokou teplotu se přece pálit nemůže!“- směje
se Jana. A hraje si dál. Pod její taktovkou se barvy postupně vrství
na měděných ploškách šperků. Pak vždycky na pár sekund pobudou ve
speciální muflové pícce. Někdy barvy i chviličku „hoří“. Ale tím se
právě dosáhne těch zajímavých tónů a efektů.
„Zkrátka trochu přeměňuji sklo. A pak napjatě čekám, jestli šperk
vystydne tak, jak má. Týden, deset dnů ho nedám z ruky, protože ještě
může vzniknout puklinka - a celá krása jde pryč. Ale když vydrží, je
prakticky nezničitelný. A bude i za pět set let pořád stejně barevný."
U zlatého korálku
Samozřejmě nás zajímalo, kde jsou ty krásné smalty k mání.
A zda by si naše čtenářky (nebo i čtenáři) nemohli zkusit nějaký šperk
pro radost vyrobit sami. Zastavíte-li se v čerstvě otevřené Kavárně s
galerií U zlatého k orálku
v Jílovém u Prahy (je v suterénu domu pod věží v sousedství radnice),
získáte odpověď na obě otázky. Jsou zde nejen výstavní prostory, ale
také obchůdek s korálky a různými surovinami, potřebnými pro vytvoření
drobných smaltovaných šperků. Včetně jednoduchých krycích barev.
Budete potřebovat
pořádné rukavice a plynový kahan (v troubě se péct nedá). Anebo čas na
to, abyste se přihlásili do některého z připravovaných tvůrčích kurzů
v Jílovém. Budou zaměřeny nejen na smalt, ale i na batiku, a další
výtvarné techniky.
„Na děti samozřejmě nezapomínáme,“ uzavírá Jana Veselá vyprávění. „Jim
bych ráda nabídla delší kurzy, třeba dvouměsíční s výukou dvakrát do
týdne. Samozřejmě s neškodlivými bezolovnatými barvami. Mohu potvrdit,
že je to úžasný způsob trávení volného času.“
Slibujeme, že až budou známé termíny, dáme vám vědět.
Jak na to
Nejdřív nakoupím měď; větší kousky od klempířů, malinké stříhám (sama
nebo s kamarádem pasířem) z elektroinstalační pásky. Okraje oklepu a
vyrovnám kladívkem a plošky obrousím pilníkem a smirkovým papírem,
přeleštím a ohladím. Pak se měděný polotovar koupe ve s peciálních
čisticích směsích. Od che mických sloučenin a kyselin jsem přešla k
vlastnímu technologickému postupu, který jsem našla ve středověkých
knížkách. Funguje to dokonce lépe než kyseliny. Hlavně však směs není
tolik toxická a dá se likvidovat běžným způsobem. Na zcela čistý plech
okamžitě nanáším barvy, než začne měď znovu oxidovat. Může se pracovat
i s práškovými, ale protože s nimi chci provádět další kouzla (mnohé
šperky jsou zdobeny jen jednou barvou, ale třeba šestkrát pálené)
pracuji s tekutými. Tedy s práškem rozmělněným ve vodě. Začíná se s
tou nejtvrdší sklovinou, aby několikeré přepalování vydržela, poslední
je nejměkčí, často ta nejsvětlejší. Já už vím, co to při pálení udělá.
Motivy si předem kreslím, jenom když chci šperk zlatit. Nejjednodušší
zvládnu asi za dvanáct hodin, složitý za tři měsíce.
Chatař chalupář, 5/2004
Marie Rubešová
FOTO JIŘÍ NOVÁK |
